Václav Havel

Seznam knih | čtenářský deník – autoři, knihy, literární díla, …

První životopis Václava Havla, jediný, který Havel sám autorizoval, právě vychází v nově revidovaném a rozšířeném vydání.

OD UTOPIE K REALITĚ

Eda Kriseová nejen že znala Havla s disentu, ale byla u toho, když se stal prezidentem, a strávila s ním první dva roky na Hradě. Dvacet tři let pak zůstala v ústraní a o této své zkušenosti příliš nemluvila. Zdá se, že čas přišel právě nyní, kdy je tomu už dvacet pět let, co se normalizační režim v Československu zhroutil.

V eseji Od utopie k realitě, která je zároveň doslovem k právě vycházejícímu životopisu, zdůvodňuje své tehdejší i současné postoje, přibližuje nám, co všechno jako náhle vládnoucí „amatéři“ na Hradě prožívali a s čím se museli potýkat, ale také se zamýšlí nad směřováním naší společnosti. I díky tomu je nové vydání autorizovaného životopisu Václava Havla jedním z významných edičních počinů k 25. výročí Sametové revoluce.

OBRAZOVÁ PŘÍLOHA

Obrazová příloha, kterou uspořádala grafička Bára Solperová díky spolupráci s Knihovnou Václava Havla, je rovněž unikátní. Čítá 72 stran a 101 fotografií. Zastoupeny jsou fotografie z řady zdrojů: Rodinný archiv (Knihovna Václava Havla), Jan Lukas/dědicové, Oldřich Škácha, Jan Kašpar, Ondřej Němec, Lubomír Kotek, Karel Cudlín, Miloš Fikejz, Helena Lukas, Michal Marek (od Amnesty International), ČTK. Fotografii na obálce poskytl Karel Cudlín.

K zakoupení zde: www.prah.cz

Citace …

Byl to nápad nakladatele a spisovatele Martina Vopěnky, že vydá znovu můj Životopis Václava Havla. Mně se nechtělo připomínat si tu dávnou minulost, tak jinou, než je přítomnost. Opět, jako tenkrát, jsem se nechala přemluvit a po dvaceti třech letech jsem si znovu knihu přečetla. Zjistila jsem, že je to dobrá kniha, napsaná v první euforii po revoluci, na podzim 1990 a v zimě 1991. Tenkrát se zdálo, že je všechno možné, že lidé se ve svobodném státě budou chovat jako hospodáři, že zvítězí pravda a láska nad lží a nenávistí. Měli jsme prezidenta, kterého nám všichni záviděli.

Později, když knížka vyšla v USA, napsal kritik do New York Review of Books, že jsem napsala pohádku. Vypadalo to tak. Ten, který byl vždycky čestný a spravedlivý, zvítězil a dosáhl poct a uznání, nedávno ještě vězeň a najednou prezident. Z Hrádečku, chalupy v severních Čechách, se přesunul na sídlo českých králů, Pražský hrad. Měli jsme dobrého krále, který sem tam někomu něco slíbil, a my, nejbližší spolupracovníci, to potom museli odmítnout. Byli jsme zlí rádci, amatéři, takhle si to naši kritici, intelektuálové, kteří měli své zásluhy, nepředstavovali. Asi si ani neuměli představit zatížení tehdy nejpopulárnějšího a asi nejzaměstnanějšího muže na světě, ani to, kolik očekávání se k němu vztahovalo. Dal si za úkol postavit nový stát na základě nové ústavy, zakotvit ho pevně v Evropě, dát prostor vzniku občanské společnosti, zavést novou legislativu, vrátit majetky těm, kterým kdysi patřily, než jim je komunisté sebrali, rehabilitovat lidi, kteří byli pronásledováni, vězněni, a dokonce popraveni. Věnoval nelidské úsilí tomu, aby zachoval společný stát Čechů a Slováků, vedl nekonečná jednání, při nichž jeden den něco platilo a druhý den už ne, usmiřoval, přemlouval, vysvětloval. Pořád doufal, že z nekonečných jednání vznikne forma federace, v níž by mohly oba národy spokojeně žít. Práce na ústavě, kterou považoval za druhou největší prioritu, se vlekla, protože státoprávní uspořádání pořád nebylo jisté. Rozdělení na dva státy vnímal Václav Havel jako katastrofu pro oba národy a cítil za ni zodpovědnost. Velice se tím trápil a při jednáních byl čím dál víc zaskočený tím, jak lidé touží po moci, jak jsou netolerantní, hašteřiví, osobní, sobečtí. Že neumějí poslouchat jeden druhého a nesnaží se mu rozumět. Že i slova ztratila svůj význam. Témata svých absurdních her teď prožíval v praxi. Viděl, že ztrácíme čas, který bychom měli věnovat hospodářské reformě a dalším praktickým úkolům. Představoval si, že lidé budou chtít být lepší, přestanou lhát a krást, budou se radovat ze svobody, vážit si jí a ochraňovat ji. Budou se umět rozhodovat, budou cítit odpovědnost za své činy a půjde jim o blaho celku. Že si občané obnoví svůj vztah k půdě, soukromému vlastnictví, k rodné zemi a stanou se z nich hospodáři. Sám byl odpovědný až příliš, někdy se zdálo, že se obviňuje z věcí, na něž nemohl mít žádný vliv. Věřil, že lidé objeví své dobré vlastnosti, protože k tomu bude konečně prostor. Stát už přestane být jejich nepřítelem, jak byli čtyřicet let zvyklí, ostatně odpor ke státu byl v české tradici už za Rakouska-Uherska, a vláda bude nezištně pracovat na rozvoji země.

Osud si s Václavem Havlem zahrál, autor eseje Moc bezmocných dostal moc, ale ani po letech strávených v politice se nevzdal svých zásad morální politiky a tvrdil, že politikové nemusí lhát, stačí, když říkají pravdu v pravý čas, mají vkus a otevřené srdce. Jenže většina lidí se nezměnila a na tom vznešený plán ztroskotal. Havel se tím trápil až do smrti. Bylo to pořád jeho dítě to nové Česko s odoperovaným Slovenskem, bylo obtížně vychovatelné, lhostejné a líné. Nečekal, že jeho spoluobčané se nechají nachytat na konzum, že budou chtít vydělat peníze hlavně pro sebe. Proti materialismu stavěl stále duchovní dimenzi lidského života. Z opozice přešel rovnou k praktické politice, od kritiky, analýzy a destrukce normalizačních struktur k budování něčeho, co jsme si my, kteří jsme celý život prožili v komunistické diktatuře, neuměli představit. Byla jsem tenkrát v Bernu na debatě s krajany. Karel Schwarzenberg, tehdejší Havlův kancléř, tam použil velmi zdařilý příměr. „Představte si,“ oslovil krajany, „že jste měli v akváriu ryby a všelijakou mořskou havěť a udělali z ní bujabézu. A my teď stojíme před úkolem udělat z polévky akvárium.“